Vlad., nevím, jestli to s jistotou vím, ale tuším proč. Moje máma byla svou matkou týraná (podle toho, co mi bylo řečeno, v dětství i fyzicky, posléze v dospělosti psychicky, to už jsem viděla na vlastní oči). A od smrti její matky se moje kdysi fajn máma změnila, jako by do ní "vstupoval duch" její matky. A nejspíš tam, kde její matka ubližovala jí, ubližuje dnes ona mně. A že to hodně bolí, někdy fakt strašně. Hlavně v citlivých věcech, jako je dceřina smrt - mojí mámě taky zemřely děti (dvojčata) a nejspíš se s takovou krutostí chovala její matka k ní a ona mi to teď "posílá dál"..? Kdoví, snad, já si to alespoň tak vysvětluju. A ano, v řadě věcí mě dokáže hodně rozbrečet. A vyloženě se pak kochá mou bolestí, nějak jí to uklidňuje její vlastní bolest, že to ublížení předala někomu jinému. Asi dost obvyklý model týraných, bohužel. Navíc pochopitelně provázený obdobou Helsinského syndromu, samozřejmě její matka je od své smrti postavena na piedestal světice, která své dceři dopřávala jediné dobro na světě.... Nojo, no. Není to jednoduchý.