No to je těžký takhle na pár řádcích...třeba otec s pýchou vypráví, jak když jsem plakala v necelých dvou letech ve školce, tak protože mi to jako malýmu dítěti nešlo vysvětlit, že musí oba do práce, tak mě každý den řezal, aby se mi ve školce líbilo víc než doma.
Když mi byly čtyři, dospěl k názoru, že už bych měla umět číst, takže nastříhal slabiky...to už si pamatuju, byl to strašnej stres, vůbec mi to nešlo spojit, nechápala jsem to - někdy v té době jsem si ve školce začala "loupat" nehty - a protože jsem to dělala pořád, dal mi každý den nářez. Vařečkou. Pamatuju si, jak máma jedné své zděšené kamarádce předváděla má modrá jelita - nicméně nedávno jsem se jí ptala, jestli je třeba nenapadlo hledat důvod, když po několika měsících denních nářezů v tom dítě přesto pokračuje - na to mi řekla, že doktoři se s lidma o takových věcech vůbec nebavili.
A tak dále, nechci tady z toho dělat seznam křivd, rodiče jsou zkrátka úplně jinde než já ("Představ si, že švagrová ještě ve čtyřiceti otěhotněla, to je psina, co? No šla na potrat, jasně, chacha.")
K tomu prostě ten neustálej tlak: "co seš to za matku, když nevezmeš děti na vzduch (= k nim na chalupu, kde nechtějí být spolu sami, že děti vyvážíme někam každý víkend se nepočítá), přijeďte k nám na Štědrý den, nebuď sobec (stejný důvod - prarodiče na svátky objíždíme, ale 24. vždycky sami)atd.atd.
Navíc celá má rodina jsou "chudáci", protože žijou se mnou, a to už mi opravdu připadá limitní. No jo, chudák, tvůj muž, musí jíst, cos uvařila." Na to manžel řekne, že mu ode mě chutná a otec pokračuje: "No jo, chudák, on se bojí něco říct." Chudáci děti, ještě že jim dají majíst aspoń ve školce..."
Asi to má být vtipné, ale když to slyšíte po tisící, člověku se spíš otvírá kudla v kapse...