Bezradná,
jenže u nás jsem ta mladší já a jen já mám problém, který ona nevidí, takže není o čem mluvit....

Podle ní jsem měla růžové dětství (byla jsem oběť psychického týrání ve škole a v Sokole - tam kvůli ní, byla neoblíbená cvičitelka a děti si to řešily po svém, přese mě, moc mi nechybělo do sebevraždy), nikdy jsem nic nemusela (ano, doma jsem pomáhala míň než oni dva s bráchou, ale také na mě nikdy nikdo neměl čas a vše jsem si obstarávala sama a byla jsem pořád sama), měla jsem větší kapesné (ano, ony se ty ceny za tu jednu generaci krapet změnily, pořád jsem ale měla nejmíň ze širokého okolí)...

Doma nic nedělám, ale dělám to špatně. Chudák manžel, že kromě zaměstnání musí také doma něco udělat, zatímco já se flákám a do práce nechodím (akorát že práce bylo to poslední, čeho jsem se ještě mohla vzdát, už nemám ani jiné zájmy a jsem doma dost nedobrovolně, kvůli dětem, abychom to všechno zvládali, máme čtyři děti a nikdo nám nepomáhá....můj muž má své zaměstnání jako koníčka a navíc má ještě druhého velkého koně, politiku...)...

Jak už tu někdo psal, nikdy nic není dobře, ať člověk udělá, co udělá....Rodiče už nemám, což je další věc....Já jsem totiž hodně podobná mamce....a ségra se takhle chovala k mamce, ta taky podle ní neudělala nikdy nic dobře, zatímco táta (zejména po mozkové mrtvici se z něj stal tyran, co mamku skoro zničil, což sestra jaksi nepostřehla, když za našima skoro nejezdila, zatímco já jo....i s dětma, takže jasně, že to bylo zase špatně, protože jsem si jen přijela válet pozadí a maka skákala...to, že se nám s mamkou ve dvou lépe všechno zvládá, ségra odmítala přijnout...) zůstal svatý.....

Podle mě už z toho není cesta ven. Pomáhá jen udržovat kontakt na úplném minimu, aby děti věděly, že mají tetu. Bohužel jinak toho příbuzenstva moc nemají....