Inko, já taky ne:-(
Možná proto, že to vždycky nebylo tak špatné - najdou se i hezké vzpomínky, a není jich málo, jen jsem prostě nikdy nevěděla, co přijde, co otce vytočí...naposledy mi nařezal ve 14, když si brácha rozbil hlavu (upadl na náledí, já ho měla hlídat - to byla docela potupa, protože tam zrovna byla návštěva a otec si potrpěl na "podávání ruky po sankci"), pak už to bylo a je "jen" psychické. S mámou jsme až do jejího přechodu vycházely docela dobře, on taky otec je velkej manipulátor, vždycky u nás fungovaly koalice: vždycky někdo měl černého petra, a s tím se nemluvilo.
Myslím, že se prostě nevyrovnali s mým odchodem z domu, sňatkem...
Vůbec se necítím být "lepší", ale "jiná" - asi ve mně pořád je to "Cti otce svého...", navíc vnímám to, že by vnoučata přišla o prarodiče. I když můj otec se přestal stýkat se svými rodiči (spíš tedy oni s ním, je to složitá rodinná historie, docela chápu, proč je "zvláštní") a nám-vnoučatům se dost ulevilo, objektivně to nebyli zrovna laskaví lidé...
Asi jsem zbabělá udělat tak radikální krok???