Petro,
však už jsem psala, že z toho mám mindrák, prostě to u té mojí ségry nějak nedokážu, i když vím, že by to bylo jediné správné řešení....
Jenže podle mě se to mělo odehrát před dvaceti lety, ne teď....Teď je pro mě jednodušší pouštět to jedním uchem tam a druhým ven...
Paradox je, že ona stejně vždycky najde něco, čím mě rozbrečí...A ve chvíli, když už začnu brečet, tak do pryč posílat nedokážu.....

Je to takový pocit stav, kdy dlouho je všechno v pohodě, v duchu mávneš rukou nad kdečím, jako že ani emá cenu se kvůli tomu rozčilovat....a najednou brečíš, a vůbec nevíš, proč...
Měla to moje máma, mám to já, má to i moje nejstarší dcera....