Bezradná, štěpánko - to ano, to by byla jasná konečná. Ale nějaké to vydíráníčko na ně děda zkouší a malej se to od něj rychle učí, no jo, ale zas je přece nemůžu izolovat ode všeho zlého, tohle jednou v životě stejně potkají, nebo ne?

Ta psycholožka mi tehdy vysvětlovala (malého jsem ostříhala a děda byl zase jednou vtipnej: "Chudáčku, tebe stříhala maminka, viď? Tatínka ne, ten chodí mezi lidi" - stříhala jsem i tatínka, ale to není podstatné), že to dítěti ubližuje hned dvakrát - jednak mu útočí na maminku, která je údajně pro tříletého chlapečka něco jako "božstvo", jednak mu říká, že vypadá tak strašně, že nemůže chodit mezi lidi.)
Ale vysvětlila mi, že mě to v dětství deptalo, protože rodiče pro mě byli jediná autorita, jejich chování pro mě byla "přirozenost", zatímco moje děti mají nejdřív mě. Taky se to potvrdilo - synek omylem do dědy strčil, omluvil se, ovšem dědeček rozjel scénku, kdy se šel obout, "ty mě nemáš rád" atd.
Synek za mou vyděšeně přiběhl, co že má dělat, že se dědečkovi omluvil a on stejně odchází. Přiznám se, že jsem úmyslně nahlas synáčkovi vysvětlila, že už se dědečkovi jednou omluvil a víc udělat nemůže, tak jestli dědeček chce jít, ať jde. Děda se pak potupně zouval
Ale neumím si poradit v takových dědových psychohrátkách, kdy dětem dá čokoládu, hned ji od nich chce zpátky a když mu ji dávají, tak si ji samozřejmě nevezme. Zřejmě to má být nějaký trénink na dělení, ale mě to štve - děti se dělí mezi sebou i s námi, s dalšími naprosto samozřejmě, ale pochopitelně odmítají účastnit se těhle her. Takže děda pak půl hodiny komentuje, kdo z nich je větší lakomec a jaký byla sobeček maminka....No jak to čtu, docela se teď nad tím vytáčím, škoda, že tu nejsou teď!