Čtu to a říkám si - kolik je tazatelce, kolik je miminu. Byla jsem prvorodička v 18 a dodnes si pamatuju, jak mi vadilo, že se tchyně chce koukat na kojení. Jak jsem to první dítě hystericky nechtěla nikomu svěřit, a zejména tchyni ne. Jak jsem se nas.ala na vlastní mámu, když jsem zjistila, že zatímco jí svěřuju své dítě a jedu do školy, ona ho po dobu mé nepřítomnosti na celé odpoledne dává k mojí tchýni !!!!! No aspoň měla příležitost zjistit, že plod mého života jahody fakt nežere, takže je opravdu musím jíst já.
No prostě bylo těžké období pro nás pro všechny, ale všechny (já, máma i tchýně) jsme se snažily, abysme se nezabily vzájemně. Tehdy jsem se ze svých zoufalství vykecávala na koleji, dnes máte internet.
Nejlepším lékem na toto byly pro mě další děti, úplně jasně jsem cítila, že budu-li mít jen jedno, tou svojí nezvladatelnou opičí láskou ho zničím.
PS.: Moje tchýně je zlatá nejzlatější, ale chvíli nám to vzájemně trvalo, než jsme si to ujasnily.