Na tvou otázku odpověď neznám....
O zodpovědnosti a morálce sis myslím dost přečetla z předchozích příspěvků....
Tak jen něco o psychice. Interrupce je pro většinu žen veliký psychický nápor. Zažila jsem to na vlastní kůži ve 23 letech, kdy jsem jí musela podstoupit pro zamlklé těhu (nedokážu si představit "dát pryč" zdravé dítě). I když jsem věděla, že jiná možnost není stejně to na mě mělo velikánský dopad. Hned jak jsem se probrala z narkózy tak jsem nekontrolovatelně brečela bolestí, ale ne tou fyzickou (na tu mi dali léky), ale byla jsem psychicky úplně vyřízená. Trvalo dlouho než jsem vůbec přestala brečet. Chtěla jsem znovu otěhotnět, jen co to půjde. Naštěstí to šlo velmi snadno a o rok později se mi narodila dcerka (pak syn a teď čekáme třetí
). Ale stejně někde uvnitř mě přetrvává ta strašná bolest, kterou jsem prošla (je jen zavřená za dveřmi, abych vůbec dokázala žít) a myslím, že se jí už nikdy v životě nezbavím. Nikdy se s ní nevyrovnám. A hlavně nikdo kdo neprošel tím samým to nepochopí. A to jsem měla velmi dobré zázemí u rodičů a žila jsem s milujícím manželem, kterého jsem už pár let znala...
A mám pro tebe poslední radu. Nejednej jen srdcem, ale i přemýšlej, hodně přemýšlej...