Nano, nevím, mám v těch pocitech zmatek, ale převažuje spíš smutek a aktivní úsilí chovat se k vlastním dětem zcela jinak. Hrozně mi v tom pomohl manžel, protože je z rodiny s úplně jinou konstelací (pro mé rodiče je třeba normální, že si navzájem zahýbají a nedokážou pochopit, že po dvanácti letech vztahu spolu ještě chceme být o víkendu sami:-(), úplně jsem se ve vztahu s ním nadechla, i když otce jsem se bála ještě dlouho.
Většinou to v sobě potlačuju, konečně kdo se rád hrabe ve hnoji, ale téměř každý kontakt s nimi mě takhle sejme, proto jsem to taky včera napsala sem, protože už jsem zase nechtěla fňukat u manžela (navíc on sám už moc neví, co mi na to znovu říct).
Musím říct, že jste mi všichni strašně pomohli, pokud někdy něco pootevřu u rodičů, okamžitě mě odkážou, že jsem hysterická, přeháním, případně si vymýšlím. Vaše reakce byly všechny laskavé a hrozně moc mi daly, děkuju!!