Jo, tyhle půl na půlovky znám z doby, kdy jsme oba studovali - když jsem byla ve škole já, staral se manžel a když byl ve škole on, starala jsem se já. Od tý doby co nestuduju (alespoň ne denní studium na VŠ) a není NUTNÝ se střídat, jsou třeba doktoři na mně (nebo víc na mně). Taky beru za samozřejmý, že opravu auta zařídí manžel, protože já většinou nevím přesně o co kráčí a on zas až na výjimky nevytírá a pere jen když něco potřebuje hned. Ale stejně mám pocit, že on má toho osobního volna víc a hlavně - existují situace, kdy odmítne něco s dítětem řešit, takže to automaticky spadne na mě, protože vykašlat na děti se v tu chvíli nedokážu - konkrétně mě děsně vytočí, když mu ráno řeknu, jestli by nechtěl s dětma vstát on, protože jsem třeba večer před tim šla pozdě spát a nevládnu a on prostě nevstane, takže ve chvíli, kdy začnou děti něco potřebovat vstanu naštvaná já a podle toho se chovám ještě celý dopoledne. Zkoušela jsem se s nim domluvit třeba večer předem, jestli můžu počítat s tim, že když teď budu ještě pracovat, ráno vstane on, ale buď řekne, že se uvidí, což mi je k ničemu, nebo to slíbí, ale jak to bude ráno stejně jistý neni. Prostě takový to on může, já musim (i když možná nemusim, ale to by odnesly děti, který za to nemůžou - alespoň pokud jim nechci dávat za vinu, že málo spí :-)) Já vim, že je to relativně drobnost - mám doma skvělýho chlapa, věnuje se rodině víc než většina manželů mých známých (vlastně znám jen jednu, kde se manžel podílí víc), takže nestěžuju si! Ale půl na půlový chlapi by se měli vystavovat v muzeích a pronajímat :-)