Metulko, píšeš, že maminka je úžasná osobnost a všechny vás měla vždy moc ráda; zkus si představit, jestli by ona sama, kdyby byla mentálně fit, si doopravdy přála, abys udělala takový riskantní krok (protože riziko - jak pro tebe, tak pro mimi - je to naprosto nepopíratelné, to si určitě dobře uvědomuješ) kvůli tomu, aby ona miminko uviděla zrakem. Píšu zrakem, protože si myslím, že maminka tvé děťátko moc dobře vnímá, právě proto, že je chvílemi "mimo svět rozumu" - a tam je vnímání jiné, ale o to intenzivnější. Takže si myslím, že o tolik víc to pro ni nebude, když děťátko i uvidí. Myslíš, že by o to stála přesto, že je tu nebezpečí, že se něco stane tobě nebo tomu děťátku? Netrápilo by ji třeba naopak, kdyby ses tak rozhodla?
A je tu ještě druhá věc, že teď (víceméně) víš, že máš pro maminku týden, pak porodíš a pokud budeš chtít a mimi bude OK, můžeš jít domů třeba hned ten den nebo druhý den, kdybys chtěla být mamince nablízku. Když podstoupíš vyvolávání, jak ti psaly některé maminky, které ho zažily, může to trvat mnohem déle a z porodnice se dřív nedostaneš.
Rozumím tomu, že by sis přála všechno zařídit k prospěchu všech a hlavně tvojí milované maminky; kolikrát jsem se snažila ve svém životě takto "režírovat" - a víš, jak to většinou, možná dokonce vždycky, dopadlo? Nakonec jsem si říkala:"Kdybych to bývala nechala jak to bylo, dopadlo by to mnohem líp. Že jsem se do toho montovala!"
Víš, já věřím, že je nám pomáháno - i když si to v určité chvíli nemyslíme, protože nemáme potřebný nadhled a dostatek informací - a že jsme směřováni vždy k tomu nejlepšímu řešení; položit pádla a plout s proudem jen za mírného kormidlování je podle mé zkušenosti jedno z největších umění, které člověka vede po cestě života bez odboček, oklik a bolestivého prodírání houštinami.
Položila bych pádla...
Metulko, ať se rozhodneš jakkoli, přeju ti hodně síly!