Už píšu asi na ukončenou diskuzu, ale přece. My měli ve škole spolužačku -hodně těžkou diabetičku. Při tělocviku nesměla mít velkou námahu (hlavně na dlouhý běh měla alternativu), o hodinách směla jíst, normálně si před námi ve třídě píchala inzulín... Zpočátku nás to zajímalo, bylo nám to vysvětleno onou kamarádkou i paní učitelkou, pak už nám to přišlo naprosto normální a do kolektivu prostě patřila (dokonce byla velmi oblíbená, hrozně milá holka). Když jí nebylo dobře, vždycky jsme jí pomohly. Vlastně jsme jí ani nebrali jako nemocnou, jenom prostě něco dělala jinak. Jezdila s námi i na tábory - jako pomocná zdravotnice s ní ale jezdila maminka.
Jinak u nás se nikdy na škole za TV neznámkovalo. U nás to opravdu u těch méně šikovných bylo za snahu a vpodstatě se nikdo nebouřil.