Jako dítěti mi bylo moc líto, že rodiče stáli vždy při sobě - proti mně - přesto, že to mnohdy nebylo fér (např. táta se ke mně zachoval špatně a věděla jsem, že je to špatně i podle mámy, ale ona přesto stála při něm; máma mi něco zakazovala, že se to nesmí, pak přišel táta, udělal to, a když jsem na to poukázala, máma řekla: Ale on je dospělý, on si může dělat, co chce. Nebo mi táta řekl něco ošklivého, a když jsem to řekla mámě, odpověděla vyčítavým hlasem: Vždyť víš, že to tak nemyslí. Atd. )

Takže z tohoto hlediska jsou u mě na prvním místě děti: např. kdyby byl rozkol mezi manželem a dítětem, nejprve se postarám o pocity dítěte. Manžel je dospělý, svéprávný a zkušený, proto mu důvěřuju, že svou duševní hygienu zvládne. Samozřejmě mu mohu přispět i já - ale až teprve když jsou děti už v pohodě.

Mám to tak, že bych nejspíš upřednostnila děti i před sebou. Ledaže by pro jejich přežití bylo nutné, abych přežila já - pak bych se nejdřív postarala o sebe - ale kvůli nim.

Neztotožňuju se ale s názorem, že by na prvním místě měly být děti, protože jsou vlastní a manžel cizí, nebo proto, že manžel může kdykoli odejít - to ne. Aha - už se mi to srovnalo v hlavě, takže:
vztahově je mám všechny (včetně sebe sama) na stejném místě, ale za děti cítím zodpovědnost, kdežto za manžela ne. Já mám zodpovědnost za sebe (to má každý člověk) a za děti. Můj manžel má zodpovědnost za sebe a za děti. Děti mají zodpovědnost samy za sebe.

Takže konečné pořadí: děti, já, manžel - ovšem nejedná se o žebříček lásky, ale o žebříček zodpovědnosti za druhého.