Pokud vyrůstá v úplné a harmonické rodině, není pravděpodobné, že by z něj vyrostla nějaká patologická osobnost. Je dobré dívat se na dítě jako na zrcadlo. Ty výroky musel někde slyšet (černý humor tvého muže? širší rodina? televize? školka?) Na stejném principu je kontraproduktivní dát mu na zadek - děti se opravdu učí z nějakých 90% nápodobou, takže tímto si osvojí pravidlo, že starší a silnější mohou bít ty mladší a slabší, a možná taky že on sám je méněcenný, špatný.

I odborníci i laici se liší v názorech, jak optimálně reagovat a regulovat dětský vztek. Shodnou se snad v tom, že je dobré zůstat v klidu a rozhodně nezačít vztekat se taky, křičet, nadávat, ponižovat. Někdo nechá dítě vyvztekat o samotě, já se kloním k tomu, že je lepší být mu k dispozici, obejmout (třeba i pevně), aby vidělo, že rodičovská láska je nepodmíněná a trvá i během takovýchto záchvatů. V určitém věku má dítě na vztek nárok, naráží na hranice, je to zdravé a v pořádku. Většímu vzteku se dá předejít vhodným způsobem stanovení hranic - v klidu, s respektem, s pochopením, že narážení na hranice dítě bolí (ale nenarážení na hranice, absence hranic, bolí ještě víc!). Takže pokud mu chceš říct, že nemůže jít na večeři k dědovi, je dobré k němu přijít, pokleknout, oslovit, navázat oční kontakt a klidně, ale rozhodně mu říct "dnes budeme všichni večeřet tady".

Je to náročné, dopátrat se toho, co se vlastně v té jeho hlavince děje a proč takhle reaguje, je těžké najít příčinu i v sobě, a ještě těžší je naučit se pozměnit zažité způsoby mluvení a chování. Ale stojí za to to zkusit, protože nic jiného nepomůže (ku prospěchu všech)