Já v tu chvíli asi stejně jak ty, taky mám z miláčka milovaného krotkého mazlivého pětiletou puberťačku, tohle tedy nepředvádí, ale je jí dost. Mně se osvědčilo neřvat, nenadávat, tedy ale ne vždy se zadaří, a říct slečně, ať odkráčí pryč, než se přestanu ovládat a zmydlím jí, ona odkráčí, zavře se, nejraději do koupelny a tam ztropí hysterák jak horm, brečí, nadává, pak začne, že ji nemáme rádi a bla bla, počkám, až to přejde do normálního brečení, to už si neví rady, jak začne plakat, tak jdu za ní, jestli už chce pomazlit, tak to se na mě vrhne, tak mazlím, ona se uklidní a pak se to v klidu probrat, ona většinou řekne, proč vyváděla, co chtěla, co se jí dotklo a nelíbilo, já už v klidu můžu vysvětlit, proč to nešlo a proč to musí být, jak já požaduju. Ale v momentálním záchvatu puberty se to úplně míjí účinkem. A každý další podnět z mé strany, jako křik, výhružka, plácnutí jen umocňuje tu její reakci. Tak třeba by něco z toho šlo i u vás. A za hajzle jeden na tátu, by potom večer v klidu tatínek řekl, že ho to pořád bolí, jak na něj křičela a že nebude pohádka, to by spustilo pravděpodobně dakší pláč, takže pomazlit s tatínkem se v posteli může, můžou si chvilku povyprávět, ale pohádku číst taťka dnes nebude, na naši malou by to celkem dost platilo, aby si dala příště pozor.