No jo, jenže on mi ve vzteku říkal, že on to ví, ale že bude mluvit (chovat se, dělat to) tak, jak on bude chtít....
a další rozvinutý rozhovor na cca 3,5 -5-ti letech na toto téma už se odehrává na úrovni nikam nevedoucích řečí, o jejichž dopadu (kvůli délce a jisté abstraktnosti a vzhedem k jeho rozpoložení) mám pochyby...páč já bohužel nemám dar stručnosti...
My se po tomto divadýlku spolu pak mazlíme a povídáme si ve stylu - maminko, a co ten chlapeček, co dělal? a já říkám, no choval se tak a tak, to bylo ošklivý,chtělo se mi z toho plakat, to se nedělá, tohle ty bys určitě neudělal, viď? a on na to, no, takhle já bych nemluvil, a to on to nevěděl, že se to nedělá? A já na to, ale já jsem mu to říkala, a on to dělal pořád a pořád....atd. atd...
prostě komédie...
Zabíralo to na něj, protože jak je extrovert a tvrdá palička (to má po nás s manželem), lépe to zvládal díky jistému odosobnění, když to může rozebrat jako že mluvíme o někom jiném, ne o sobě... to je ta první fáze....
Teď už je velký - 6let, teď už je to pohodička... fakt je to hodně znát. Já na něj nemůžu jít (což jsem pochopila až po určité době) zhurta po zlém. On se jinak sekne a to je konečná!! Nevím jak to popsat, ale jakoby ho to zasáhne a pronásleduje dlohodobě, pak se seká zbytečně i kvůli blbinám...
U nás na to jdem po dobrém a "přes hlavu" jak já říkám - tedy vysvětlit, proč to a to chci...ne tedy uděláš to proto, že já jsem to řekl!/neříká se to proto, že já jsem to řekl!
neříkám, že mi nikdy neujeli nervy, to bych byla svatá! Taky jsem zjistila, že ty ujetý nervy a následné následky mi drtí psychiku víc, než ten samotný prohřešek....