Měli jsme 2 takové psy. Jeden dostával hysterické záchvaty štěstí, rozštěkal se, vrtěl ocasem jak šílenec a byl schopen v tranzu pokousat kohokoli. U toho se problém podařilo vyřešit – naučili jsme ho (asi po týdnu usilovného drilu) vzít do huby nejbližší botu, jakmile někdo odmykal nebo zazvonil. Takže se nakonec vždycky umlčel sám – a ještě nemohl nikoho rafnout.
Návštěvy si myslely, že jim psisko nese botu

V druhém případě to bylo horší, bo se radovala německá doga. Návštěvu obvykle srazila k zemi a pak po ní skákala. Asi jako by po vás skákal pytel cementu s ostrými drápy...
Jediné, co pomáhalo, bylo drapnout ji za obojek a táhnout vší silou (případně mou celou vahou – vážila jsem míň než ten pes) k zemi, dokud se neuklidnila.
Co se týče hlavy, bylo to stoprocentní řešení. Bohužel to nefungovalo na opačný konec těla – vrtěla ocasem tak, až si ho rozmlátila do krve, vrtěla pořád dál a krev stříkala všude okolo.

Postupně jsme to řešili tak, že návštěva byla vpuštěna a doga v tomtéž okamžiku odvlečena na mimořádnou procházku – záchvat štěstí proběhl venku, pes nikoho nepomlátil, ocas přežil bez úhony a energie byla vybita.
Doma se už pak jen vydrápala návštěvě na klín a udělala jí pár modřin ocasem na stehnech