„Jen jsem ještě o schizoidech četla (a u jednoho i zažila), že jsou to kritici (zdrcující kritika) druhých lidí, jsou lhostejní ke kritice své osobnosti a za vše můžou ostatní, oni muzikanti.“


No, já bych řekl, že toto je spíš charakteristika narcise.

Schizoidi mají sice často pocit „nadřazenosti“, nicméně ten se může projevovat různě - někdy to kritikou, ale někdy naopak značnou schovívavostí vůči chybám druhých a naopak vysokou náročností vůči sobě. Trošku si přehřeju polívčičku, ale jednoho schizoida jsem popsal ve své knize „Děti mrtvol“. Zde je úryvek, ve kterém se tato postava zamýšlí sama nad sebou:

„Kdo mi řekne, co je dokonalá poezie tak, abych mu věřil, může ode mne chtít cokoliv. Vůbec by mě zajímalo, co je dokonalé a ideální. Já hledám ideál již dlouho a marně – ideálního člověka, ideální život, ideální společnost, ideální kulturu a ideální lásku. Nic z toho, co nás obklopuje, není ideální. Snad jenom já, já jsem ideální člověk. Jsem ideální, protože jsem se zbavil všech svých špatných vlastností: malichernosti, egoismu, závisti, škodolibosti, touhy po úspěchu a osvobodil jsem se od emocí.

Na lidi kolem sebe se dívám shovívavě, a velkoryse jim odpouštím jejich chyby. Oni za ně nemohou, protože nejsou dokonalí. Své vlastní chyby si však neodpouštím nikdy – jsou to skvrny na mé dokonalosti. Dokonalý člověk nesmí dělat chyby.

Ale přesto, že jsem jiný, že jsem víc než ostatní lidé, mám je rád. Jsou jako děti. Někdy mě baví dívat se, jak se honí za penězi, žebrají o lásku, dřou se pro trošku té světské slávy, ženou se za nějakým cílem a stavějí si nadoblačné zámky. Všichni jsou v zásadě sobečtí, ješitní a malicherní. Jsou otroky svých vášní. Dali by život za ukojení pohlavního pudu. Pro mnohé z nich je skutečně sex jediným smyslem života. Cítí potřebu uspokojit každou svoji žádost. Shánějí a hromadí kolem sebe předměty, a sami se stávají jejich zajatci.

Nejsou schopni vzdát se svých citečků. Podléhají náladám a stresům. Všichni se o něco bojí. Bojí se o sebe, bojí se o ty, které mají (jak se alespoň domnívají) rádi, a na kterých jim prý záleží. Neví a nechtějí vědět, že to jsou všechno jen závaží, která je stahují k zemi a brání jim v rozletu. V tom, aby žili naplno. Jen člověk, který se od toho všeho dokáže odpoutat, je dokonalý. Takový člověk jakoby žil najednou několik životů. „JE TO NÁDHERNÝ POCIT BÝT DOKONALÝM ČLOVĚKEM!"