Val, ty jsi případ.

Hledáš zase vinu u sebe. Ty nejsi pasívně agresívní, ty jsi rezignovaná, jak tu někdo psal.

Narodila jsi se, žila a žiješ mezi maloměšťáky. Nemáš v povaze faleš, snahu udržovat dekórum a tajně toužíš po tom, být sama sebou a být proto akceptovaná - i když nejsi podle šablony, co se uznává v tvém okolí.

Ty bys musela být buď totál splachovací a přestat to řešit, nebo prostě odejít, najít si prostředí, kde lidem bude fuk, že nejsi maloměšťácká hospodyňka, kde tě budou mít rádi jako Valkýru.

Jenže v tom ti brání strach, malé sebevědomí a asi i introvertnost. Což neznamená, že jsi špatná, jen to, že nakonec sklouzneš do té rezignace, protože nemáš na to, abys to aktivně řešila, ale smířit se s tím taky není v tvých silách.

Pasívní agrese fakt není to, že jsi vnitřně vyhořelá. Vidíš před sebou další léta ve vztahu, co je naprd, navíc teď jsi zjistila, že se dítě potatilo. Takže to, cos do něj s jistým sebezaptřením investovala, jde do kopru.
Prostě máš pocit "podělaného života", ne, že bys byla pasívně agresívní.

Což takhle pro začátek naučit se mít ráda? Nepitvat se v tom, jestli jsi akorát nebo ne, co si myslí okolí. Prostě jsi Valkýra a pokud nejsi vyslovený hajzl, což asi nejsi, tak máš právo na to být sama sebou.