Spiklenče, z tvé bouřlivé reakce bych si typla, že máš taky minimálně schizoidní rysy, byť s tím nejdeš na veřejnost. A zřejmě to máš v diagnoze, nebo jsi si toho jinak vědom. Lidi se obvykle čílí nejvíc když mají pocit, že se jich to dotýká.

Ale nemusíš mi odpovídat, je to citlivé téma.


A co se týká toho, co tady zaznělo, ono je velký rozdíl mezi jednotlivými diagnózami. Když má někdo třeba depresi, tak ničí povětšinou sám sebe, jeho okolí se k němu často staví nechápavě, ale výslovně ho to nedeptá. Depresista se deptá sám.

Kdežto v případě schizoidů - ehm, troufám si říct, že už z podstaty charakteristiky schizoidní osobnosti vyplývá, kdo víc bude trpět - jestli osoba, co je zjednodušeně řečeno neempatická a citově okleštěná k okolí, nebo to její okolí. Hádej? Pokud totiž trpíš ty, spíš tě to nutí se sebou něco dělat, kdežto většina těchto lidí se vidí jako ok, a své okolí vidí jako přehnaně emocionální, případně nezvládající své problémy.
Bohužel to většinou odnese partner, širšímu okolí se může schizoid jevit jako docela ok. U mužů se to maskuje do společenské přijatelnosti ještě líp, protože většina mužů si až tak nepotrpí na velké svěřování apod. takže prostě to širší okolí tenhle defekt nezaznamená.
Většinou proti tomu protestuje hlavně partner, tedy osoba, se kterou by měl nejvíc sdílet emoce.
No a paradoxně zřejmě to, že i široké okolí může schizoida vnímat jako milého, dokonce skvělého člověka, ho ještě může utvrdit v dojmu, že s ním je přece všechno v pořádku a takže problém není v něm, ale v tom partnerovi /který jako jediný s ním má problém/.
Přece kdyby byl problematický, tak by to muselo vidět víc lidí, ne?

Víc se to asi nedá popsat, ale prostě destrukce schizoida jde už z podstaty proti jeho okolí, navíc má dost nenápadné rysy, na rozdíl od jiných poruch, nemocí atd. takže takový člověk klidně prožije život zařazený ve společnosti, aniž by někdy naznal, že s ním je něco lehce nebo hodně v nepořádku.