Mám štěstí, že můj chlap je z těch, co při spatření bílého pláště omdlévají. Porod by asi nepřežil
, nebo bych se mu musela neustále věnovat a ujišťovat ho, že mi není NIC
, což by bylo na mé nervy asi příliš. Aby se mi do porodu odvážil kecat, tak to už vůbec ne, ba přímo naopak, vždycky jsem se kochala jeho úplně hmatatelným obdivem
. S chlapem, který by mi začal radit, jak a kde mám rodit, bych zcela jistě naložila, jak kudlanka nábožná.