Mojí dceři je zatím jen 2,5 roku, ale strašení v tom smyslu, že ji něco odnese apod. se snažím za každou cenu vyhnout. Kdysi jsem viděla, co jedno nedomyšlené strašení udělalo s pětiletým capartem - taky to byl takový nebojsa a pak najednou víc jak měsíc řešili noční můry apod. Spíš sděluju, co udělám v případě, že s nějakou činností nepřestane nebo naopak když s ní konečně nezačne. A důsledně pak ty sliby plním. Zatím se to osvědčilo relativně nejlépe. Takže u nás neodnáší hračky bubák, ale maminka je sebere a odnese je pryč, protože je to jich pro holčičku, která se o ně nestará, škoda. (Prima je na to pohádka O panence, co tence plakala. Co by na to řekli pejsek a kočička...) Já ale zase jsem schopna slíbit a splnit i plácnutí na zadek. Každé dítě asi líp snáší něco jiného a zrovna u svého se spíš obávám, jaké strachy bych jí mohla do života vytvořit, než jak se urazí, když ji plácnu po zadku.