Nejprve ze všeho bych chtěla poprosit pouze o povzbudivé reakce. Procházím velmi těžkým obdobím a byla bych ráda, kdyby maminky, které by to samozřejmě vymyslely a zvládaly lépe, aby svou kritiku spolkly a šly diskutovat jinam.
Od konce mateřské pracuju, synovi je rok. Nemám na výběr, jsme sami a hypotéku a ostatní výdaje bych z rodičáku neutáhla, nemám ani rodinu, která by mě mohla nějak podpořit. Když chodím do práce, zvládáme to finančně celkem obstojně, držím i nějakou rezervu pro nejhorší případy.
Celou tu dobu to bylo více méně v pohodě, dodnes kojím, syn je zdravý, spokojený a veselý chlapeček, malý čertík, který nevydrží chvíli v klidu. Paní, co ho hlídá, se mu věnuje, je na něj hodná, chodí hodně ven, hrajou si. Vždycky jsem to byla pouze já, kdo to nesl špatně a dělal si obavy. Poslední dobou ale začínám sledovat (logicky, já vím), že syn má ke mně možná odměřenější vztah, než k chůvě. Je dost možné, že si to namlouvám, od doby, co mě jedna hodná kamarádka tímhle začala strašit. Prostě mi přijde, že když si jdu malého vyzvednout, tak mě sice přijde pozdravit, ale pak se vrací za chůvou a vyhledává její přítomnost. Strašně moc mě to bolí a trápí a vždycky bych ho nejradši vzala a zůstala s ním doma, ale prostě to nejde. Zvažovala jsem všechny varianty a tahle jediná nám umožní jakous takous jistotu, že i zítra a pozítří bude na pleny a slušné jídlo a že doma nebude 15 stupňů ale 20.
Čas, který syn tráví s chůvou a se mnou, vychází cca půl na půl, plus v můj prospěch to, že u ní spí polední spánek, se mnou už je jen vzhůru (plus samozřejmě noční spánek) a dovolené a víkendy. Jenže zatímco ona se mu věnuje celou dobu, já u toho musím ještě uklidit, navařit, nakoupit, zajet s autem do servisu atd atd.. někdy mám pocit, že se nezastavím. Poslední dobou se i často zdržím v práci třeba o hodinu déle a když přijdu domů, jsem úplně vyšťavená, takže prostě se pak nevěnuju synovi tak, jak bych chtěla, fyzicky to prostě nezvládám. Jsou ale lepší dny, kdy si celé odpoledne hrajeme a o víkendech si vždy užíváme jeden druhého.
Mám obavu, že se ale syn zafixuje víc na chůvu, bude ji vnímat jako svého "prvního" člověka.. a já to asi nepřežiju :( Vím, že je to dočasné, jakmile dosáhne staršího věku, půjde do školky a všechno se usadí a budeme fungovat jako všechny normální rodiny, byť bez táty. Jak ale přežít ty další dva roky? Co dělat pro to, aby se miska vah převážila na mou stranu? Navíc mám pocit, že její projevy vůči němu jsou až skoro na hraně, někdy bych ocenila, kdyby to brala víc profesionálně a míň si se chovala jako náhradní máma. Jako samozřejmost vnímám, že ho pohladí atd., to prostě takhle malé dítě potřebuje, ale kolikrát ho při odchodu líbá tak, jako kdyby ho už neměla nikdy vidět a vzhledem k tomu, že je to dočasná výpomoc a za rok až dva se rozloučíme, tak nevím, nakolik je dobré, aby k němu měla až takhle vřelý vztah. Nedávno jsem jí řekla, že odjíždím i s malým na služební cestu a ona mě dva dny přemlouvala, ať jí ho tu nechám, že to pro něj bude lepší, než někam cestovat plus x dalších důvodů. Trochu se mě dotklo, že by vůbec připustila, aby byl přes noc bez mámy, zvlášť, když je kojený a už tak je se mnou tak málo času.

Už moc nedokážu posoudit, kde je problém v chůvě, kde je moje paranoia a co je nejlepší pro to dítě.
Pokud by se tu našla máma, která to měla podobně a musela v takhle raném věku do práce, budu strašně ráda za zkušenosti.