Ahoj, nemám čas číst reakce ostatních, jsem právě v práci.
Nejdu s žádnou radou, jen, že mám stejné pocity jako ty. Sice nejsem sama, ale bohužel jsem od začátku věděla, že po roce budu muset zpátky do práce, už když jsme druhé dítko zvažovali. Trochu jsem doufala, že se to třeba nějak vyřeší, ale zázraky se nedějí, neutáhli bychom režii, platíme dost velkou částku za bydlení.
Protože babičky máme nefunkční, hledala jsem chůvu na inzerát, naštěstí jsme našli spolehlivou důchodkyni, která má synka snad ráda a chová se k němu fakt hezky. Jsem za to hrozně ráda a modlím se, aby to vydrželo. Ale stejně jako ty se cítím jednak provinile a jednak mě dost zamrzí, když přijdu domů a prcek se na mne nijak nevrhá, naopak někdy vztahuje ruce po chůvě. I když si říkám, že to je přece prima, že je mu s paní dobře, ale červík žárlivosti zůstává.
Takže promiň, neporadím, holt se s tím musí pár let žít. Jestli tě ale uklidní to, že starší dcera ke mně na rozdíl od malého přiletí , asi to v těch dětech nezůstává jako nějaká křivda, prožíváme to blbě spíš jen my mámy. Držím moc palce, jsi statečná a máš to asi dost těžké být sama a táhnout hypotéku...