Monty,

já zůstávám po rozvodu sama a momentálně mám pocit, že sama už zůstanu (což se můžu dost mýlit, že jo, tyhle věci neplánuju). Ale mám v okolí jeden odstrašující příklad a dva dobré.

U odstrašujícího spočívá IMHO problém v tom, že chlap na kluka na prahu puberty podvědomě žárlil. Když se to zkombinovalo s puntičkářstvím a životním postojem typu "práce, práce, práce a práce", přičemž ta práce je zemědělství a děti - nevlastní i později vlastní prostě nemají žvanit, ale mají makat, a k tomu kritičnost, protože nikdo neudělá nic tak dobře jako hlava rodiny sama, vidím přesně, proč se nevlastní syn v obraně obalil tukem, vypadl z domu jak mohl nejdřív a s otčímem se hluboce nesnášejí. A to matka strávila většinu společného soužití tlumením třecích ploch a kličkováním mezi nároky manžela a syna. (Nutno podotknout, že vztah s vlastním synem vypadá u tohoto muže o něco lépe, ale ne o moc.)

Dva funkční modely se liší velmi, i když u obou jsou bio otcové mimo hru díky jejich vlastnímu nezájmu.

První muž zůstal primárně partnerem matky a děti nijak prvořadě nevychovával, nerozhodoval, po dětech se žádal jen respekt jakožto k běžnému dospělému člověku a členu domácnosti (ačkoliv teda se významně podílel na jejich výživě). Děti, dnes už jedno dospělé, mu říkají jménem a mají ho rády a on je, ale vůči dětem je hlavou rodiny prostě matka. Byl děsně dojatý, když slyšel, jak o něm nevlastní dcera mluví do telefonu s kamarádkou jako o tátovi.

Druhý převzal otcovskou roli se vším všudy, celkem přirozeně, protože děti si ho tam očividně hodlaly samy nacpat a záhy mu začaly říkat tatínku. Byly to dvě malé holčičky a omotaly si ho hravě kolem prstu . Tam ale žena hledala právě i oporu při výchově dětí. Dnes nikoho nenapadne, že je otec "nevlastní". Ale další vlastní dítě už nemají. On má ještě staršího syna a ten mi na tom tedy přijde poněkud bit, myslím, že se ocitá víc na vedlejší koleji, než je vhodné.

Sama bych dala jednoznačně přednost první variantě, ta druhá pro mě není - ale funguje jim hezky.
Záleží IMHO především na osobní konstelaci.

Důležité je těm dětem nic nevnucovat a necpat je do něčeho, na co jejich vztah k matčinu partnerovi ještě nedozrál.

Ale zase se mi nelíbí představa, že by děti měly právo úplně vetovat moje partnerské vztahy, pokud bych byla přesvědčená, že by je (ty děti) a mou výchovu partner respektoval. Kdybych našla někoho, kdo by byl podle mě pro mě ten pravý, doufám pevně, že by se ho mé děti vetovat nepokusily.