Tak já měla zcela jinou zkušenost.

Syn 2,5 roku měl za sebou dvakrát zánět předkožky s chirurgickým ošetřením, tedy velmi nepříjemnou a zřejmě i bolestivou zkušenost manipulace s penisem. Takže začal plakat, ledva mu došlo, že se mu na něj zase někdo bude koukat - pan doktor reagoval velmi podrážděně, dokonce tam padlo i cosi na úrovni výhružky "koukej se ztišit, nebo maminka půjde ven" (nepamatuju si přesně formulaci, jsou to dva roky dozadu), dítě se neztišilo, takže znovu na něj podrážděně hučel, že má okamžitě zmlknout.

Potom zkonstatoval, že "tohle je na obřízku", nicméně "dáme tomu šanci, i když v to nevěřím, tohle se prostě nehne", ta šance znamenala dvakrát denně meazat kortikoidy po dobu šesti týdnů!!! O ničem se se mnou nebavil, ani mě pořádně nepustil ke slovu, nenechal položit dotaz, natož aby na něj odpověděl (taky jak, když mě nenechal domluvit). Přitom já tam šla coby k druhému lékaři, pro kontrolní názor na věc, nechtěla jsem se rozhodnout unáhleně po první konzultaci na jiném pracovišti. Hodně se mě způsob jednání dr. Sedláčka dotkl, šli jsme tam na radu kamarádky, která si ho strašně chválila - odvodila jsem si, že pan doktor je velmi komunikativní a příjmený zřejmě jen na kolegy(ně) ze stavu lékařského ;-).

Tož kortikoidy jsme nemazali, na kontrolu nešli. Po roce a půl si syn začal dost intenzivně s pindíkem hrát a ejhle, dneska má kůžičku krásně volnou, lze bez problému přetáhnout. Bez kortikoidů nebo jakýchkoliv jiných zásahů.

(No, vlastně můžu být zpětně vděčná za to jeho chování řeznického psa, kdyby se býval tenkrát k nám choval slušně a slušně a rozumě mi vysvětlil, proč je za obřízku atd., kortikoidy bych sice odmítla, zato by byl syn dnes obřezán - a to zcela zbytečně. )