Určitě má. Výchova a prostředí nás formuje. Co třeba adoptované děti?

Ale o tom, co píšeš ty, jsem taky hodně přemýšlela, když jsem děti nechtěla a ještě víc, když jsem byla těhotná a skoro manicky, když jsem si prcka po třech měsících v inkubátoru přivezla domů. Bála jsem se, že mu nedokážu dát ten "pravý" základ do života (pořád se bojím, ale snažím se, až se přetrhnu no spíš uvažuju, do jakého světa jsem ho to přivedla..).

Taky jsem to tehdy docela rozebírala - s mamkou, s kamarádkou (nepřikládaly tomu význam), ani ne přes Hitlera, ale třeba Mlčení jehňátek a jiní úchylaci - už takové filmy nemůžu, ani historky z reality (ten magor v rakousku apod), ale v nich se to vesměs svádělo na duševní poruchy a neblahý vliv matky. A to doposud neumím pochopit, jak můžou právě matky způsobit takové škody.

Ty píšeš spíš o otcích/agresorech. To si myslím, že je jiná stránka téže věci. V tom případě se lidi chovají většinou extrémně - otec alkoholik mlátí matku i děti, jeden syn svůj dospělý život vede v jeho stopách, druhý markantně naopak - ten druhý je můj tata, který mě nikdy nepraštil a strýc, který byl dispečerem tramvají a jako komunistovi mu prošlo několik srážek, po revoluci si koupil hospodu, tu dostal na buben, tak si našel babu s hospodou a chlastají spolu..