Pro děti to teda fakt moc není. Ale nejde o pochopení, jak to bylo. To všichni tak nějak víme. Jde o to ztvárnění, o připomínku, úctu k lidem, kteří to prožili (a nepřežili). když se to vezme do důsledků, je to vlastně strašně drsné v tom, že my "na ně" jdeme do kina. Že pro ně to byla realita. že kdychom žili o 60,70 let dřív, mohlo se to stát i nám. že se podobné věci ve světě pořád dějí... To už asi odbíhám a filozofuju, ale znovu se mi ten film a pocity, které jsem u něj měla, vybavují. Přesto trvám na tom, že jako film to stojí za shlédnutí. Stejně jako třeba Sophiina volba. U té jsem řvala strašně.