Mám pocit, že neumíme žít v přirozeném rytmu.
Jakože - když mám malé dítě, musím se mu přizpůsobit ve všem, nemám na nic moc jiného čas, protože dítě je na mě závislé.
Pak roste, může se tedy začít přizpůsobovat taky, už na mě není tolik závislé, tudíž už zase mám občas sama na sebe, na svoje záliby.
Odroste - hurá, už jsem zase sama za sebe, zase můžu dělat to, co chci.

Mám pocit, že chceme dělat pořád to samé, zvládat najednou dítě, práci i všechny záliby, být ve všem perfektní, z ničeho ani na čas neustoupit a jsme nešťastné z toho, že to nejde.

A taky mám pocit, že jsem to napsala pěkně nesrozumitelně .