Jo, zažívám občas tyhle pocity. Měla jsem děti poměrně brzy s tím, že co mi "uteče" před dětma, doženu po nich...jedna věc mi ale nedošla.

Byla jsem vždy sportovec tělem i duší. Závodila jsem ještě během prvního těhotenství. Doufala jsem, že alespoň rekreačně budu moct pokračovat při dětech. No a dojelo to přesně na tom hlídání, ale nejen na něm, člověk byl unavený, vyčerpaný, psychicky na dně (zemřeli mi oba rodiče během rok a půl, v době, kdy všem dětem bylo méně než 4 roky)...a já jsem navíc během kojení začala neuvěřitelně přibírat. Co měsíc kojení, to dvě kila nahoru, po odstavení se přibírání zastavilo, ale dolů jsem to už dostat nedokázala. Dostala jsem se tak během poměrně krátké doby (5 let) na skoro dvojnásobek své původní hmotnosti.

A to je situace, se kterou si sama neporadím. To už není o "nežrat" a "hýbat se", myslím, že co jsem nasportovala ještě s 80 kg, někdo nenasportoval za celý život. Ale dostala jsem se do situace, kdy je problém si zavázat tkaničku, odchází mi klouby...a pořád ještě není čas řešit sebe, pořád ještě jsou děti natolik malé, že to prostě nestíhám. A až budou dost velké, může být už pozdě.

Už jsem celkem ztratila naději, že se někdy k jakémukoliv sportu vrátím. Bud ráda, když si udržím alespoň schopnost pohybu.

Takže za mě ano. Dokážu si představit hodně věcí, které budu moct dělat, až děti odejdou z domova, ale sport na té úrovni, co jsem dělala a neužila si před dětmi, už to nikdy nebude .