Já jsem si užila sportu i cestování "před dětmi" dostatečně, takže v tomhle ohledu pocit, že by mi něco uteklo, nemám.

Teď mám děti, pracuji při nich, a systematický koníček (což jsem provozovala "před dětmi") se tam už moc nevejde. Kdybych moc chtěla, určitě by se vešel, ale přiznám se, že momentálně na to nemám moc energii.

Úvodní otázku chápu tak, že třeba u toho systematického koníčka se toho účastní i další lidi, a pokud z toho vypadnu dejme tomu na osm let, tak se ti lidi z větší části obmění a já bych přišla mezi úplně "cizí". Což trošku jako handicap vnímám, protože pro mě je kromě té činnosti důležitá i ta parta.

Ale je taky fakt, že ti kamarádi, se kterými jsme tu partu tvořili, zůstali i nadále a že to byla svým způsobem klika, protože ani tehdy, když jsme to provozovali aktivně, to nebylo tak, že by si člověk sedl s každým.

A druhá věc je, taky jak se píše v úvodu, že si člověk vlastně od těch koníčků trochu "odvykne", když je delší dobu nemůže dělat. Někdy se stává, že když máme večer volno (což zas tak často nebývá) tak jsme trochu bezradní, kam vyrazíme a co budeme dělat.

Ovšem tohle vnímám jako problém nás dospělých, nikoli dětí, a věřím, že se to s časem upraví a někam vyvine, jak budou děti postupně odrůstat.

Ale to, co zakladatelka nanesla, taky vnímám a chápu, že to určitým způsobem opravdu riziko je. Že člověk své zájmy z objektivních důvodů odkládá tak dlouho, že mu pak "spadne řetěz" a má trochu problém navázat.