Určitě nejde všechno jen proto, že se chce, ale myslím si, že často jde víc než je člověk ochoten si připustit, protože, pokud není opravdu vnitřně motivovaný, jeho motivy (vnější) nejsou dostatečně silné, aby mu stálo za to se namáhat - což ale často vyjadřuje slovy "nejde to" a snáší důkazy, proč to nejde. Samozřejmě, když matce nikdo nepomůže a nemá na nájem, asi nebude moci studovat, dokud budou děti malé. Až děti trochu odrostou, pokud už žena chodila do práce, uvolněním od náročné péče o děti jí vyvstává čas pro studium - pokud opravdu chce (pokud opravdu nechce, pak "je příliš unavená, aby..." "nemůže si dovolit" a podobně). Pokud teprve do práce chodit začne, záleží zase na stupni chtění, jestli dokáže po večerech k tomu studovat. Znám takové. Samozřejmě pokud chce někdo studovat třeba medicínu, s dětmi a bez hlídacího manžela to asi opravdu nezvládne (navíc je to denní obor, takže pracovat by musela večer, pokud by nebyla finančně zajištěná).

Takže ano - některé ženy si nemohou splnit své sny, pokud mají malé děti. Ale pokud nemají ty děti "rozcourané" přes celé plodné období (což je vězšinou více méně také vlastní volba), je stále čas mnohé pro sebe udělat; takže bych řekla, že jen minimum žen (určitě také takové vyhraněné případy jsou) se na konci života může ohlédnout a oprávněně zaplakat, že "kvůli dětem..."

P.S. Hádám, že jen minimum žen s ambicemi na studia má doma dělníka od pásu...