Catherine, může to vypadat, jak se všichni mají dobře a nic nám neuteklo (v jiných diskusích je vytýkán opak, že si všichni stěžují a neradují se i z maličkostí a že to je typicky české a tak ).
Děti život mění a to ne že ne. Mě osobně ale utíkalo dost toho, co jsem si přála (ale nic pro to neudělala) už před děti, děti bych mohla použít jako výmluvu (a oužívají to jiní lidé - máš 3 děti a bez babiček, to se NEDÁ nic víc zvládnout), ale nebylo by to fér.
Děti me neomezují. Moje lenost a nedostatečná zapálenost pro věc mě omezuje a to se nestalo mateřstvím, to se stalo mnohem dřív

A zo toho, vzhledem k tomu, že nechci život promarnit v trpitelství, si "vybírám", co si tedy odtrpím a odfrustruju (já se občas ráda polituju, to zas jo), a co mi je tak nějak už jedno a nenní důvod se kvůli tomu trápit.

To, o čem já toužím, totiž není závislé ani na věku, ani na mém statusu (dětná). Možná proto mě to nefrustruje.
Jako kdyby mým snem bylo vidět se na titukách časopisů nebo objevit kód mládí nebo svést všechny muže světa nebo vyhrát olympiádu (nebo aspoň okresní přebor), nebo denně pařit po barech, tak bych asi trpěla.
Tedy, kdybych byla bezpracně bohatá, vůbec bych se nezlobila

Mě to uniká spíš díky mé pomalosti a liknavosti, na děti to fakr nemůžu svádět. Stejně jako svá kila navíc, fakt nejsou dětech, ale po čokoládách a žravosti