Mě taky práce (moje profese) baví. Ale děti mě v tuto chvíli potřebují víc. A vůbec nejde o to, že bych kolem nich nějak musela lítat. Ale práce mě zaměstnávala víc, než pro ně bylo únosné. Nebyl čas je vyslechnout, někam s nima zajít, něco si zahrát, dovézt je na kroužky. I když člověk nechtěl, tak vycítily, že problém je i jejich nemoc, protože buď jsem zůstala doma já a byl problém v práci, z čehož jsem byla rozhozená a následně protivná, nebo zůstal doma muž a pak zase reálně hrozilo, že nebude z čeho žít, což na klidu také nepřidalo....

U nás se tedy dostavily následky dost výrazné. Děti začaly doma brát peníze, ničit věci, dělaly vysloveně naschvály, jen abychom si jich všimli. Přeplácávaly se sladkostmi, byly hodně ubrečené, roztěkané, nic moc je nebavilo....prostě chtěli být s námi a my na ně neměli čas....asi nevhodná kombinace našich profesí . Jakmile jsem zůstala doma, nastal obrat o 180°, takže to opravdu bylo tím.

Práce jsem se vzdávala hodně těžko, musela jsem si vybojovat těžký vnitřní boj, do toho kroku mě nikdo nenutil, bylo to jen na mně....ale nakonec jsem ráda, že jsem to dokázala...

Zkusila jsem obojí, pracovat i být doma. Děti mám teď 6 - 10 let a do práce ještě alespoň rok, dva neplánuju jít. A když uvidím, že o to děti stojí, zůstanu doma ještě déle....

Holt se budu realizovat jinak. Už jsem nabídla i škole, že v případě potřeby doprovodu kamkoliv, organizace čehokoliv, k atd. jsem dispozici, klidně budu dělat asistenta jako dobrovolník. Angažuju se v SRPDŠ, začínám s dobrovolnictvím v tom azyláku (mám za sebou první měsíc)....i tato práce mě dokáže uspokojit, i když za ni nedostanu mzdu....nebo možná právě proto, nevím .