niki, sdílím tvůj názor.
fakt bych byla ráda. na MD jsem byla 3 roky, pak jsem nastoupila na plný úvazek a situace je taková, že jsem totálně rezignovala na všechny mé koníčky.

2,5 hodiny (i víc) denně strávím přesouváním synka a sebe ze a do školky
+ 8 hodiny denně pracuju
když dorazím domů, 1x týdně bývá už půl šesté. Před pátou nejsme doma nikdy.
do toho vaření (fakt jako vařím - o víkendech vždy, v týdnu tak cca 3x denně - považuju to za důležité už jen proto, že synek je nežravec - ve školce tomu fakt moc nedá)
synek chodí spát mezi 8-9 h večer, takže setrvale trpím pocitem, že jsem se svým dítětem prostě strašně málo.
Proto taky po večerech nikam nechodím - nechci přijít o těch pár hodin s ním.

Večer, když usne, už nejsem schopna nikam jít, páč jsem prostě už moc unavená.
O víkendech jsem šťastná že můžu být se synkem a fakt nemám ambice se realizovat někde jinde - sama pro sebe...

Celkem jsem se s tím srovnala, ale to neznamená, že mě to nemrzí.

Moje práce mě fakt baví, pracuju ráda, ale dost lituju, že v naší republice nejsou normální a běžné zkrácené úvazky.

Je mi jasné, že tímto stylem prostě nemůžu příští rok už pokračovat - synek nastoupí do první třídy a já fakt nechci, aby byl v družině déle, než doma.

FAkt bych chtěla mít na všechno alespoň pár let víc času. A ne se pořád honit...
Strašně by se mi to líbilo!!!

Na podpoře jsem nebyla ani 1 den v mém životě - pracuju od svých 18-ti let, - do důchodu půjdu zřejmě o 23 let později, než můj o 10 let starší manžel - pokud se ho tedy dožiju....nekouřím, nepiju, žiju zdravě, zatím netrpím ani jsem netrpěla žádnou závažnou chorobou - myslím, že ze mě stát vycucne všechno, co může...a nic moc mi za to nedá...teda...