NO, já některé pěkné historky, třeba co se týká mně nebo dětí, sdílím s manželem. NA ex-manželovy pěkné chvilky si občas vzpomenu, ale to ošklivé je natolik překrylo,že neprožívám nad tím pěkným žádné výrazné emoce. HOrší je to s tím negativním, co jsem s exmanželem zažila, to všechno jsme s manželem probrali od a do zet, ale stejně to tam uvnitř někde je, právě tohle vyplavává na povrch, když jsem vyčerpaná, vysílená, špatně naladěná. Pohřbít to nejde a srovnat se s tím taky moc ne. Prostě si to probulim a zase to přejde, aby se to potom zase znovu někdy vynořilo. A pocit, že člověk toho druhého nikdy dost nepozná a nikomu nemůže stoprocentně věřit, ten ve mně je pořád. Ta naivita, důvěra a oddanost, ta už se nikdy nevrátí.