Jsem sice teprve před rozvodem, leč již bydlím sama a zrovna dneska jsem přemýšlela nad svým minulým životem. Uvědomila jsem si, že toho hezkého, na co bych vzpomínala, je vlastně zoufale málo. Uvědomila jsem si, že mi chybí takové ty vzpomínky na "drobná štěstí" (které pak dělají to velké), vzpomínky na maličkosti, na třeba takové to obyčejné jako jít na procházku a držet se za ruku, dát si pusu nebo sedět na gauči, přitisknuti k sobě a povídání si. Na tohle vůbec vzpomínky nemám. Mám vzpomínky jen na vaření, uklízení, starání o děti, žehlení apod. Nemám zkrátka vzpomínky na chvíle společné, neboť to, že já koukám na tv a on sedí na facebooku za společné chvíle nepovažuji.