jasně, že si to nepamatuju u sebe, ale nepamatuju si to ani když mi bylo třeba pod dvacet

můj názor je, že zárodky období vzdoru v nás byly většinou rodič hezky rychle POTLAČENY, protože dřív se vychovávalo stylem, že nikdo není za rozeřvaný dítě zvědavý - myslím okolí. Taky nebyl problém dát i na ulici výchovnou na zadek, kdežto dneska se každý bojí, že by vypadal jako asociál, kdyby batole plesknul i v případě, že už se vyčerpaly všechny možnosti rozumné domluvy.

A co se týká těch ostatních věcí - skutečně naše matky nočníky, odstavování a jiné věci tak sáhodlouze neřešily. Neřešily, jestli WHO doporučuje kojení dokud dítě bude mít zájem, nejlíp do třech let, u nočníku nečekaly až se dítě uvědomí samo.

Prostě naučil ses sedět kolem třičtvrtě roku? Sup s tebou na nočník. A než dítě vyspělo rozumově natolik, že si uvědomilo, že by to nemuselo nechat projít hladce, ale mohlo by začít dělat potíže, bylo na proces vysedávání na nočníku a dělání čí a bobku prostě zvyklé.
Takže už ho ve dvou a půl nenapadlo, že by to mělo bojkotovat.

Věčně jsou tady diskuse na podobné téma, kdy děti vzdorují veškerému snažení je něco z toho naučit.

A podle mě je to o tom, že naše generace byla "podchycená" už daleko dřív.


Doufám, že to vysvětluju srozumitelně - prostě se nesledoval nějaký přirozený vývoj nebo psychologické potřeby dětí, ale konalo se tak, jak to dělaly generace dřív nebo jak to velela potřeba matky.