Já měla kamaráda kosa. Často jsem ho na procházkách potkávala. Ostatní nevěděli, že je to ten "můj" kos Jára. Mysleli, že to je obyčejnej pták. Ale můj kos se vždycky objevil, když jsem byla venku a jenom mě poslouchal .

Dcera měla Beránka. Občas mi nemohla dát ruku, protože za ní právě držela Beránka nebo vedle sebe držela volné místo, kde seděl právě Beránek.

Syn (5) kamaráda nemá, ale má zemi "Volabsko", kde se mluví volabsky. On taky někdy mluví volabsky. Ve volabštině jsou jiná písmena než naše latinka a čtou se jinak podle toho, jakou barvou jsou napsaná. Jako my máme velká a malá písmena, ve Volabsku mají solární a nesolární písmena. Většina volabských hlásek se našimi písmeny nedá napsat (jako zvuky v angličitně by fonetický přepis potřžeboval speciální znaky). Kamarád psychitar mi řekl, že to je rozomile schizoidně kreativní.