Janko, plně chápu, co teď s holkou prožíváte, máme to doma v chlapeckém vydání a hned 3x (14,5 - 17 - 17,5). To Ti je bájo. Náš nejstarší začal vyvádět až v 16ti, ale stálo to za to. Kromě (velkých) problémů ve škole a "válečného stavu" s rodiči máme už za sebou mj. také nabourané auto a ve finále zadržení Policií (spreje). Nikdy s ním problémy nebyly vůbec žádné, ve škole jedničky, doma pohoda, ochotný, starostlivý, pracovitý - a pak najednou taková změna. Vůbec jsme to nedokázali ani pochopit, natožpak třeba předvídat. Těžce nás to vzalo, hlavně ale mojí ženu, která je poněkud citlivější nátury a děsně to vše prožívá. Aby toho nebylo málo, začal úplně ve stejnou dobu naplno řádit i náš prostřední (máme ho v PP), sice úplně jiným způsobem, ale zato velmi vydatně (podvody, krádeže apod.). Fakt jsme v tom loňském roce z legrace nevyšli, to mi věř. Psychologa jsme absolvovali také, ale nějak výrazně nás to neposunulo, poradit si s tím stejně musí každý sám. A jestli Tě to zajímá, tak u nás nakonec došlo i na ty tělesné tresty - výsledný efekt ovšem nebyl úměrný vynaloženému "úsilí", potřebovali jsme ale zkusit prostě všechno, abychom si jednou nevyčítali nějakou slabost či nedůslednost, až vyvedou něco opravdu velkého. Teď se tak trochu zdá, že se nám Ti dva malinko unavili, tedy ne že by se nic nedělo, ale zdaleka to nedosahuje loňského tempa. Do hry se ovšem zcela zásadně vložil náš nejmladší, který začal koketovat s cigaretami a alkoholem, máme dokonce podezření i na trávu. Musím říct, že jsme už značně unaveni a naše akceschopnost se poměrně zásadně snižuje. Potřebovali bychom si dáchnout, jenže asi nám nebude hned tak přáno. Snad je lépe míti děti s větším odstupem, aby měl člověk čas se nadechnout a nabrat trochu sil.

A ještě k tomu kapesnému - velmi přesně známe o čem píšeš, u našeho Kuby (17) s tím bojujeme již 5 let, výsledek je nula. Týdenní kapesné jsme zkoušeli, dokonce i denní (!), ale nikam to nevedlo. Jsou určitě děti, snad je jich většina, kterým to pomůže získat nějaké návyky v hospodaření, jemu to ovšem nepomohlo vůbec v ničem. Co je horší, nejen že nedokáže vyjít s kapesným (mimochodem - kolik dáváte ?), ale když mu dojdou peníze, začne dělat dluhy a to ne zrovna malé částky. Ty pak pochopitelně nemá z čeho vracet, takže bere doma peníze, co kde najde (a opravdu hledá). Letos v září nám pak vybral rodinnou kasu, peníze a šperky. To byl opravdu vrchol. Část jsme ještě zajistili, ale škoda jde do tisíců, to prakticky nedokáže splatit, leda tak v dospělosti. Už jsme nevěděli kudy kam a nakonec jsme se dostali pod SVP (dříve polepšovna), kde nás vzal pod křídla jeden zkušený psycholog, co dělal léta v pasťáku. Snažil se nás nějak znovu nastartovat, abychom se z toho společně dostali, ale je to běh na dlouhou trať a co je horší, někdy máme se ženou dojem, že běžíme sami a náš Kuba je nejspíš kdesi na jiné trati, pokud vůbec někam směřuje. Asi nejhorší se mi u těchto dětí (v NRP) zdá jejich odevzdanost, smíření s osudem a neochota cokoli dělat pro to, aby ho změnily. Jó když jim všechno naservírujete až pd nos, tak to rozhodně neodmítnou, ale nějak se na tom aktivně podílet, to je jim zpravidla proti srsti. Ale nechci je odsuzovat, kdoví jací bychom byli my, kdy nás nevychovávali a neopečovávali tatínek s maminkou. Nejsíš stejní.

A co Vás vedlo k myšlence na adpoci (tedy jestli to není tajné) ?

Mecháček