Já jsem se setkala s tím, že prostě někteří lidé nechápou že to jinde může vypadat jinak než u nich. Já to mám třeba takto ( a upozorňuju že si nestěžuji!!!)
Mám dvě děti. První dceru mě nechali rodit přez 10 hodin i když věděli že jí nemám šanci porodit (špatně se v děloze pohnula a šla ven vlastně šíjí - měla ohnutou hlavičku) pak mi udělali císařák. Když mi jí přinesli druhý den ukázat, tak jsem si jen pomyslela: no jo dítě, živý, zdravý--tak už mě nechte spát. Nebyla to láska na první pohled - ale miluju jí. Pak mi zjistili RS. I s touto diagnozou jsem se rozhodla s manželem pro druhé dítě. Vše bylo super...druhý císařák tentokrát plánovaný...láska na první pohled opět neproběhla. Po obou porodech poporodní deprese, kdy mi chodili sestry z dětskýho nadávat co si to vymejšlim. Mohla jsem jim horem dolem říkat že mám malýho ráda a že bych mu neublížila...i přez to chodili kontrolovat jestli jsem ho nevyhodila z okna....že y mi někdo zavolal psychologa to ani náhodou!!!!
S manželem bydlíme sami. Tím myslím 150 km od všech hlídaček. Manžel chodí do práce...odjíždí brzo ráno a vrací se odpoledne kolem 17:00 hod. ...tudíž jsem celý den na děti sama. Cokoliv se stane..musím řešit nejen to co se stalo..ale i to kam např. dáme druhé dítě když musím teď s prvním třeba na pohotovost...většinou to dopadá tak že prostě všude musím brát prostě děti obě i když se tomu druhému nechce.....manžel když je nemocný, tak si vezme prostě dovolenou v práci a jde po doktorech..mě když je zle, tak musím buď s dětma k doktorce...a nebo nemoc přechodit protože mi je prostě nemá kdo pohlídat. Na chůvy a hlídačky nemáme. A jak se říká 100x nic umořilo i vola.....myslím že spousta matek co se tu kasají jak je to hrozný že nějaká máma řekne že nemá ráda svý děti a že jí zničili život....by nemluvili jinak kdyby si toto vyzkoušeli na měsíc...dva..půl roku.....
Nebo prostě jen neumí věci nazvat těmi pravými slovy...