Ecim, hele, já jsem podobnej typ jako Ty, tak si Ti to snad můžu dovolit říct.

Připadá mi, že (podobně jako já) jsi v dětství zažila situace, kdy jsi byla bezmocná a nemohla jsi nic dělat, takže se teď snažíš to maximálně DOSTAT POD KONTROLU, aby se Ti to už nikdy nestalo.

Znovu opakuju, že tomuhle přístupu velmi rozumím, sama ho často aplikuju a dokonce si myslím, že do určité míry je to pozitivní věc.

Ale právě jen že "do určité míry". Jakmile je v tom víc lidí než jeden (v tomto případě Tvůj manžel), tak už to není jen ve Tvých rukáchm, záleží i na jeho názoru. Stejně tak někdy můžou být vnější okolnosti takové, že i když se vynasnažíš maximálně, tak prostě toho cíle nedosáhneš (dejme tomu, kdyby si Petra Kvitová těsně před mistrovstvím světa nedejbože zlomila ruku, tak ho prostě nevyhraje.)

Já si moc vážím Tvého zodpovědného přístupu, jak jsem řekla, i mně je blízký, ale nemohu se zbavit dojmu, že chceš dostat pod kontrolu ÚPLNĚ VŠECHNO, což nejde. A moudrý člověk dokáže rozpoznat, kdy je ta kontrola na místě a kdy je zbytečná a je lepší ji hodit za hlavu. (Ne že já bych to vždycky dokázala).

A (opět vlastní zkušenost) - část mých nejhezčích zážitků mám díky tomu, že jsem tu kontrolu hodila za hlavu a jen se "nechala unášet proudem" )