Mluvila jsi někdy o svých pocitech s psychologem/psychiatrem? ...mám kamarádku, která při porodu málem zemřela, utekla vyloženě hrobníkovy z lopaty a to až 5 den se rozhodl, že si jí teda na onen svět neveme. Zažívá podobné pocity, které popisuješ. Miluje svoje dítě, vím to! ...ale z těhle jejích pocitu, které jsme často probíraly a já prostě nic nikdy podobného nezažila, jsem jí nemohla poskytnout tu náruč, to kývnutí, že to tak máme taky, to má každá!. Prošla si poporodní depresí v šestinedělí, první rok a pul hloubala ve svých pocitech a topila se v tom, že ona prostě není svým založením matka a jsem ráda, že nakonec přece jen došla k závěru, že by mohlo být něco špatně a šla k psychiatrovi.

Prostě, každý jsme nějaký! Ale tvoje pocity by mohly a jistě mají velký vyliv na utváření osobnosti tvých dětí!

Zkoušela jsi někdy přemýšlet o tom, že jsi zkazila svojí mámě život? Jak se cítíš? ...neber to jako útok, ale jen si zkus navodit ten pocit, představ si, co jsi jako malá cítila, když tvoje mamka třeba zrovna nebyla v náladě a byla na tebe třebars neoprávněně zlá, naštvaná... vzpomeneš si co se ti honilo hlavou? ...jsou to jen momentky, ale když pak to dítě ví, že jeho rodič by si mohl a raději chtěl užívat jiný a lepší život, kde by ho nikdo neotravoval? Jaký to muže mít dopad na vztah dítě rodič?