Monty, já taky nemám potřebu být se svými dětmi stále, nikdy mě nebavilo chodit na procházky či hřiště, a dělám to minimálně. Vařím z nutnosti a sedět na zemi a hrát si moc nedělám. Nejsme hyperprotektivní.
Ale věřím třeba, že první roky má být dítě s matkou, děti dlouho kojím, mazlím, spí se mnou (moje 3,5 letá dcera stále spí, a i starší kluci mají svátek, když jim to dovolím a mohou být u mě). Stýská se mi, když je nevidím, ale krom institucí to tak často nebývá, u prarodičů nebývají a nikdy sami nespali (kdo by je taky 300 či 400 km kvůli jedné noci bez nich vezl, že
.
Jsem jim k dispozici, moc je nebuzeruju a ani důsledná extra nejsem (i když se to dnes skloňuje ve všech pádech) a moje děti i navzdory tomu a všem příručkám o důslednosti a denním venčení prospívají dobře, a jsou spokojené a vyrovnané
Pokud někdy ne, je to konkrétním obdobím a situacím, nebo postavením v rodině (třeba prostřední dítě to v mnoha ohledech mělo nejtěžší)...
Já mám výhodu oproti jiným unaveným matkám, že mě netankuje binec v bytě
Takže smetu binec, dám nohy na stůl, a čtu si, pokud potřebuju. "se to udělá" jindy