Nebojím se smrti. Dříve ano, ale od chvíle, kdy jsem kdysi seděla v aute, které havarovalo, ne. Chvíli jsem si myslela, ze jsem mrtvá, a bylo mi uzasně. Pak mi došlo, ze jsem živá, ale napadlo mě, "nevadí, stejně brzy umru, takovou ránu nemůže člověk přežít".
Dalsi vzpomínka z téze chvíle - koukala jsem na šíleně pořezané ruce (rozbila jsem rukou přední sklo) a došlo mi, ze mi to budou muset sit. "Super, aspoň budu mít před smrti ještě zazitek."

Vzhledem k tomu, ze je nekompatibilní se životem v rámci jednoho cloveka, vadi mi predcasna, zbytečná smrt - zvlášť s ohledem na okolí. Nebojím se, ale mám rada život. Smrt k nemu patrí, ale až na nejakem konci (individuálně pochpitelnem? Společensky uznávaném?). Jednoduše - hájit zivot, dokud to ma smysl.