nevím kolik ti je, jestli jsi už předtím nějakého přítele měla a jak to vypadalo, jeslti jsi starší/mladší sestra a jak to bylo ve vztahu ty/sestra/vaši.
Nicméně se zdá že prostě neskousli to že sis vybrala partnera podle sebe a ne podle jejich dobrých rad (byť ti je třeba nedali ale PŘEDPOKLÁDALI že přece moc dobře víš, koho by oni rádi viděli vedle tebe.... klasika). Ovšem takovéhle výroky jsou už hodně agresivní, myslím že to maminka nezvládla hlavně sama se sebou. Někteří lidi mají hodně velký strach z postižení a nedokážou se smířit s tím že by ho měli ve své blízkosti - soused, příbuzný, vyženěný partner event. vnouče apod. Nedochází jim rozdíl mezi postižením mentálním a fyzickým, a mezi nemocí a chronickou nemocí. Vše háží do jednoho pytle a nechtějí "s tím" nic mít. Pokud to má tvá máti takhle, asi ji nepředěláš v tom směru že jí to bude jedno nebo že podobnou věc přijme. Ale měla bys jí určitě dát najevo že takhle s tebou mluvit nebude. Jednou jsi dospělá, máš zodpovědnost za sebe a svůj výběr životního partnera. Pokud vaše rodiče neobtěžujete tím, že byste po nich něco chtěli (což doporučuju), tak se klidně ohraď. Nemá to co dělat s tím že bys je neměla ráda nebo si jich nevážila pro to co pro tebe udělali doposud.

Jinak - naši taky měli mraky výhrad k mé volbě partnera, k volbě toho jak budu žít a kde a co budu dělat za práci. A taky nebyli vždycky diplomati. Nicméně pokud už se do něčeho naváželi, tak do mě, což je přijatelnější varianta než že mi budou kérovat do partnera. To bych nesla hůř. Trvalo mi to i tak skoro 3 roky než se situace znormalizovala (jednak jsem se naučila s nima jednat a druhak se krapet obrousily ty hrany protože poznali že můj partner nebyl žádný lidožrout a nestáhnul mě na šikmou plochu jak si původně mysleli...