Žijeme s manželem a 4měsíční dcerou ve společné domácnosti v jejich domě - že je to (pro mě) obrovský problém (protože nemám a nikdy nebudu mít vlastní kuchyň a používám tu tchýninu, to stejné s koupelnou atd.) už jsem tady řešila, ale je to neřešitelné, dokud se manžel nechce odstěhovat, protože jsme tu proinvestovali veškeré úspory a hodně tu toho zrekonstruovali a on se baráku nechce jenom tak vzdát.

Od narození dcery mám těžko popsatelný pocit, že mi ji chtějí vzít. Resp. kdysi moje známá říkala, že nevlastní matka, se kterou tehdy bydleli, jí chtěla "vzít" syna, proto se odstěhovali, dost dobře jsem tenkrát nechápala jak jako "vzít", vždyť je jeho matka a tím to hasne, ne? Teď už tomu rozumím.. Tchýně s tchánem mají malou rádi, ale byli by nejradši, kdybych já nebyla, aby si s ní mohli dělat co chtějí, a vychovávat ji podle sebe, protože já to podle nich nezvládám, protože nemám aspoň deset dětí a aspoň 70 let, což by zaručovalo dostatečné zkušenosti. Neustále mi předhazují, že "za nich" se všechno dělalo jinak = správně, to znamená, že já to dělám špatně. Měli představu, že oni budou rozhodovat o tom, jak bude malá oblečená, kde bude spát, jak bude přikrytá, čím se bude krmit, kdy a jak jí budeme přitápět, kdy se s ní půjde a nepůjde ven, prostě komplet o všem. Rychle jsem je vyvedla z omylu, nějakou dobu byl celkem otevřený konflikt, teď snad pochopili, že my jsme její rodiče, resp. že se jí nehodlám vzdát a sice se jim to nelíbí, ale jsou potichu, i když si myslí svoje.
Malá je hodné miminko, skoro vůbec nekřičí, jenom když má hlad a když nemůže usnout (a to většinou stačí chvilku ji pochovat a do pěti minut spí), tchánovci ale nesnášejí, když křičí, dívají se na mě jako na vraha, jako kdybych ji týrala, jenom zakňourá, tak okamžitě doletí k nám do ložnice a chtějí to řešit (říkají mně, co teď mám udělat - já to ale neudělám, protože mi jejich metody nevyhovují), tchýně nevěří, že poznám, proč malá křičí, a už vůbec nevěří, že křičí proto, že nemůže usnout, podle ní má hrozné bolesti, dřív mě s tím pořád otravovala, chodila jak tygr v kleci a vztekle opakovala "to není možný, aby tak křičela, to ji musí něco bolet" a nejradši by mě ji vzala a postarala se o ni podle sebe (to ale jedině přes moji mrtvolu). Když ji nechám v postýlce samotnou (hraje si třeba pod hrazdičkou a já si dojdu na záchod), tak za ní dojdou a vedou řeči typu "maminka tě tu zase nechala samotnou, ty tu nechceš být sama, ty si chceš s náma povídat, že". Jsem na takové řeči alergická, úplně to nenávidím, a děsím se, že malá začne křičet ne proto, že by mě to nějak stresovalo, ale proto, že čekám, kdy zase někdo doletí kontrolovat, co jí dělám.

Máme krásnou zdravou holčičku a já si to vůbec nemůžu užívat, tchánovci mi pokazili už návrat z porodnice a kazí mi to doteď, manžel vůbec nechápe, jak se cítím, a začíná se poslední dobou dost zastávat rodičů - a tím víc jsem tady nešťastná. Nemám tady domov, nemám tady nic, nemůžu nic dělat podle sebe, pořád jenom používám cizí věci a prostory a nic svého nemám, jenom svoji holčičku a oni mi ji chtějí vzít... asi jsem se jenom potřebovala vykecat..