Nejsem chovatel. Ocitl se u mne pes, který byl nezvladatelný majitelka ho chtěla ohlídat, aby si odpočinula. A už si ho nikdy nevyzvedla. Tedy teď se o něj hlásí. Po čtyřech letech. Protože je z něj vychovaný frajer. Ale to už ho nevydám.
Nejdřív jsem myslela, že se z něj zblázním. Do té doby jsem měla jen kočky.
Ne, že bych na něj měla tolik času, kolik by bylo ideální. Ale možná právě proto ve chvílích, kdy jsem mohla, byl vděčný za pozornost.
Všechno, co umí, jsem ho učila intuitivně. Asi je dost chytrý, aby vždy pochopil, co chci.
Máme kouzelná slovo SAKRA a DOST. Kdykoliv je vyslovím, zpozorní. Ví, že něco budu chtít, nebo má přestat s tím, co dělá, nebo přeslechl povel, který už zazněl, respektive má přestat s tím, co zrovna dělá.
Štěkání jsme se naučili spíš z legace. Posadila jsem si ho před sebe a nejdřív jen potichu vydávala cosi jak "buf". Dost brzy odpovídal. Taky potichu. Štěkat začal s tím, jak jsem zvyšovala hlasitost. Dnes stačí říct "buf" - a on spustí. A pak buď "dost" nebo zvednout ukazovák, a on toho nechá. Pokud štěká proto, že třeba někdo zazvonil nebo dokonce přestoupil práh, na povel "dost" přejde do remcání. Jakoby štěkal, ale úplně potichu. A aby toho nechal úplně, musím se ho dotýkat - buď ho zvednu a nebo mu umožním, aby se mi opřel o nohu.
Pořád se něco učíme. Ale protože nejsem systematik, tak na spoustu věcí zapomínám a po naučení je už nikdy nepoužil. Tancoval, dělal mrtvolu.
Hodí se, že je venku naprosto ovladatelný. Sám si hlídá, kam jdu. Umí chodit přes silnici na zelenou. Nosí mi boty, když chce jít ven. Umí vybrat hračku podle pojmenování. Na povel "ukliď" natahá všechny své věci do pelechu.
Jen jednu věc nezvládáme. Nemá rád, když se na něj snaží sáhnout někdo, koho nezná. Takže stříhání, očkování, vyšetření nebo pouliční "obdivovatelky" - to všechno je doprovázeno jeho hysteráky a sebeobrannými útoky