V šestém měsíci bych na potrat rozhodně nešla. A manžela bych se zeptala, co by dělal, kdybych byla nějak vážně nemocná, musela na operace (kamarádka letos absolvovala tři a potřebovala opravdu hodně péče), nemohla do práce, popřípadě by se musel postarat o rodinu - praštil by mě sekerou, abych ho neobtěžovala, nebo co? A s ním bych v případě rozsáhlejších zdravotních problémů měla podle jeho názoru podniknout co? Starost o vážně nemocného člena rodiny je zátěž (léta jsme se starali o babičku s těžkou osteoporózou), ale nikdo nemáme patent na zdraví a soběstačnost, takže bych s rozsudky smrti ve svém vlastním zájmu radši počkala. Taky bych se totiž mohla sakra divit, až bych se pak octla (a tam se octnem všichni, krom těch, co umřeli mladí) na tom špatném konci hole.