Br,

aha - mně to přišlo tak naprosto samozřejmé, jako právo na to dýchat, o kterém také neuvažuji, zda mi ho někdo milostivě udělí, protože kdybych nedýchala, tak bych umřela.

Neumím si představit, že bych žila ve vztahu, kde můj názor není brán v potaz (čímž zdaleka nechci říct, že by bylo vždy po mém).

Navíc si myslím, že pokud dotyčný není opravdu tvrdý psychopat (i takoví se dají potkat), tak by na slova "velmi se mi nelíbilo, jak jsi řešil tento problém, cítila jsem se při tom tak a tak, chtěla bych, aby ses k tomu vyjádřil i ty a spolu jsme se dohodli na nějakém řešení přijatelném pro oba) (tedy žádný pláč ani obviňování) neměl zareagovat nevstřícně.

Pokud ano a to, co se snažíte sdělit je "rozmysli si, jestli ustojíš nevstřícnou reakci svého partnera na něco, na čem ti bytostně záleží, a pokud ne, tak se radši svůj problém neodvažuj ani nanést, i když je to něco, co může zásadním způsobem ovlivnit život člověka, který je Ti na světě pravděpodobně nejdražší, a celé vaší rodiny, pro kterou žiješ", tak to sice rozumem chápu, ale myslím si, že je to celé principiálně špatně.